Marek v našem oddíle působí od roku 2010, kdy jeho florbalová pouť započala v mladších žácích. Postupem času se vypracoval mezi tahouny svých družstev. Stál mimo jiné za nejvýznamnějšími úspěchy naší mládeže v sezóně 2014/2015. V dorostencích i juniorech tehdy absolvoval po úspěšném tažení soutěžemi baráž o vyšší soutěže. Po přechodu mezi muže dlouho odolával vábení celků vyšších soutěží. Nakonec využil hozené rukavice Otrokovic v sezoně 2021/2022. V mládeži na své paži nosil kapitánskou pásku. Této pocty se mu dostalo i na krátkou chvíli v A týmu. Proč nezůstal v nejvyšší soutěži? Jaké jsou jeho vzpomínky na toto období? O tom se dozvíte níže.

Ahoj Marku, uběhly již dva roky co jsi okusil nejvyšší tuzemskou florbalovou soutěž v dresu otrokovických Panterů, mimo jiné ses zapsal i mezi střelce. Jak po čase vnímáš tuto zkušenost?
Zdravím všechny příznivce, čtenáře. Možnost zahrát si Livesport Superligu pro mě představovala obrovskou zkušenost. Změřit síly s kluky, kteří jsou o několik úrovní lepší, poznat nové kamarády, vyzkoušet si “profesionální“ sport se vším všudy, to všechno beru za obrovská pozitiva. Ovšem všechno toto stálo také mnoho času a úsilí, takže můj osobní život šel ten rok trochu stranou, což mě tedy hodně trápilo. S odstupem času to ale všechno vnímám velice pozitivně a musím poděkovat celému týmu Pantherů, jak mě vzali. Samozřejmě mě těší, že jsem se zapsal i mezi střelce, ale na to jsem takový důraz nekladl. Více mě naplňovalo, když jsem dostal příležitost se postavit na hřiště a zahrát si s nejlepšími kluky v České republice. Věřte nebo ne, tak při některých nástupech do hal jsem měl i husí kůži. Jen mě možná může mrzet, že jsem odešel, ale to je život. (úsměv)

Takový zážitek je jistě nezapomenutelný. Máš nějakou příhodu z tohoto období, která stojí za zmínění?
Příhod by byla spousta, každý víkend jsem byl víceméně někde na cestách s týmem, takže se děly zajímavé věci, jak na hřišti, tak mimo něj. Ale asi si taky něco nechám pro sebe, možná to sem ani nepatří. (úsměv) Pokud by byl někdo zvídavý, tak ať mě kontaktuje.

V hledáčku celků týmů z vyšších soutěží jsi byl již od mládežnických let. Měl jsi nějaké nabídky dříve než jsi kývl na nabídku Otrokovic? A když jsi odešel z Otrokovic přišla ještě nějaká nabídka hrát vyšší soutěž?
Ano, pravdou je, že párkrát se mnou probíhala komunikace ohledně možností si zahrát nějakou z vyšších soutěží. Prvním takovým impulsem byla nabídka od týmu Bulldogs Brno (v té době ještě hráli nejvyšší soutěž), která přišla asi v mých 16 letech. V té době jsem florbal viděl trošku z jiného pohledu, než je tomu nyní a obětoval jsem mu opravdu všechen můj volný čas, takže by se dalo říct, že se ta dřina vyplatila. Po nějaké době jsem navštívil pár tréninků, na kterých jsem se asi trenérům zalíbil a začalo se jednat o nějakém přestupu/hostování. Zde ale přišla první stopka u mě v hlavě. Nedokázal jsem si představit, že bych se měl přestěhovat z Prostějova, kde jsem měl všechny moje kamarády, rodinu a změnit střední školu, kterou jsem v té době navštěvoval. Odstupem času si asi uvědomuji, že tím jsem si zazdil možná “slibnou“ budoucnost ve sportu, který jsem měl opravdu rád a byl jsem mu schopný obětovat hodně. V následujících letech přišly ještě nějaké nabídky z týmů z Olomouckého kraje, ale těm jsem nedával žádnou váhu. Poté se mi poprvé ozval, Tebou zmíněný klub z Otrokovic. Abych pravdu řekl, tak ani nevím, proč jsem se na to vykašlal, řekl bych, že asi ze stejných důvodů, jako tomu bylo v Brně. Naštěstí tato nabídka přišla v covidové éře znovu. V té době jsem již ve Zlíně studoval VŠ, takže nic nebránilo tomu, abych si to vyzkoušel. Po odchodu z Otrokovic přišly znovu nabídky z týmů Olomouckého kraje, kde jsem nejvyšší váhu dával našemu největšímu rivalovi z Přerova. Avšak v té době jsem se stal úspěšným absolventem VŠ a první na řadu přišly povinnosti spjaté s prací a poté zábava. Jelikož jsem tak nějak tušil, že půjdu pracovat mimo Prostějov, tak i z této nabídky nakonec sešlo.

Obecně se o tobě ví, že jsi velmi fyzicky zdatný. Přiblížíš nám jak probíhala tvá příprava na extraligu? Byla to pro tebe hračka nebo jsi musel na sobě ještě více zapracovat?
Shodou okolností přišla nabídka, naštěstí pro mě, v období covidu, takže bylo vše zavřené, do škol se nechodilo a já mohl trávit většinu svého času někde na horách s mým velkým kamarádem Michalem Korčákem. Takže co se týká fyzické připravenosti, tak s tím nějaký extra problém nebyl. Ovšem ani zdaleka nemohu tvrdit, že jsem se hned na prvním tréninku málem nepozvracel. (úsměv) Ale po pár trénincích si to sedlo a až na nějaké těžké zápasy jsem se cítil fyzicky připraven. Bohužel odvrácenou stranou mince byla technika a celková manipulace s hokejkou. V této části si troufnu tvrdit, že jsem patřil k horší polovině hráčů. I přes to, že se to trénink, co trénink zlepšovalo, tak mě to trápilo celou sezónu a nějak jsem si nevěděl rady. Nastupoval jsem do Otrokovic v době, kdy jsem asi rok hokejku nedržel v ruce, což byl opravdu velký problém a rozdíl oproti ostatním hráčům.

Co podle tebe musí udělat mladý hráč, aby dostal stejnou příležitost jako ty?
Nerad říkám nějaká moudra, co člověk musí a nemusí udělat. Mým názorem je, že člověk musí makat, makat a zase makat, ať už se jedná o jakýkoli sport. Vlastně ne jen o sport, v životě se nic neudělá samo. Já osobně jsem si to prostě musel vydřít, žádný extra talent jsem neměl. Tréninky s týmem byly 2x – 3x týdně, ale já trénoval třeba 7x, chodil jsem běhat schody na SC, když trénink měly mladší kategorie, ve svém volném čase jsem běhal, jezdil na kole, doma jsem neustále měl hokejku v ruce. Pokud chce být člověk dobrý, tak je tomu potřeba něco obětovat. Bohužel já to u dnešní mladé generace (alespoň ve florbale v PV) nevidím, což mě docela mrzí.

Jak vnímáš odchod zkušených hráčů, vedle kterých jsi v našem oddíle florbalově vyrostl a byli tvými mentory.
Když jsem se poprvé dozvěděl, že hodně kluků, se kterými jsem víceméně dospěl, bude po následující sezóně končit, tak jsem ani chvíli nepřemýšlel a rozhodl jsem se předčasně opustit Otrokovice a tu poslední sezónu si zahrát s nimi. Zda to ale pro mě byla dobrá volba, to nevím. A jak to vnímám? Jediným rozdílem je, že s kluky, kteří odešli (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně (úsměv)) se nepotkávám na tréninku a s těmi, kteří zůstali, tak ano. Jinak si troufnu tvrdit, že se všemi mám super vztah i mimo florbal, takže nevidím žádný problém se potkat někde jinde.

Je nějaké jméno, které ti v týmu hodně chybí a proč?
Naštěstí ještě spadám do generace, která se „doufám“ měla za dobře se všemi v týmu, s někým více s někým méně, takže mě mrzel snad každý odchod. Za zmínku ale určitě stojí minimálně dva hráči, a to #45 a #50. A proč zrovna tito dva? Oba jsou to moji velcí kamarádi. Mara mi podal pomocnou ruku, když jsem byl ještě snad mladší žák, dostal mě do mužského týmu a předal zkušenosti, které nasbíral za jeho kariéru. Má obrovský podíl na tom, kam jsem se dostal. S Kubou jsme si k sobě našli cestu o něco později a vybudovali jsme si opravdu skvělý vztah i mimo hřiště. Také když se ale kouknu i o pár let dozadu, tak tomu není jinak ani u Jendu Smičku a Roberta Machače. S těmito kluky jsem si prožil také super chvíle na hřišti, které se následně přesunuli i mimo něj.

Stavíš se nyní do role mentora pro mladší hráče?
Popravdě? Ne. Rád bych někomu předal své zkušenosti, poradil mu … Ale komu? O tohle nikdo nemá zájem. Poslední dobou se mi zdá, že mladší kluci chodí na tréninky jen protože musí. Nerad jsem kritický k něčemu, do čeho nevidím, ale zde si trochu rýpnu. Hodně věcí se změnilo, a to bohužel k horšímu. My, když jsme dostali první příležitost, jít na trénink s muži, tak jsme byli vděční. Nedovolili jsme si někomu odseknout, stěžovat si na něj, ať už se dělo cokoli (zeptejte se Ondru Krále apod.). Však sakra, já dostával hokejkou přes ruce, střílelo se na mě míčky, když jsem dělal bordel a nikdo mě za chudáčka neměl. A stalo se mi něco, mám nějaké následky? Ne, žiju a tohle Ti řeknou všichni starší hráči, co začínali na hokeji apod… Teď už si člověk nemůže dovolit zvednout na mladší hráče ani hlas, protože by to nemuseli přijmout. Ale kde to sakra jsme? A opravdu se nechci stavět do role mentora někomu, s kým se musí zacházet v rukavičkách.
Všechno to v Prostějově fungovalo trochu jinak, jezdilo se na soustředění, díky čemuž se vztah mezi muži a mladšími hráči upevnil, mužské tréninky byly “za odměnu“. Ale to je všechno pryč, bohužel.

Vraťme se nyní o několik let zpátky. Stál jsi za prvními úspěchy naší mládeže. Jak vzpomínáš na toto období. Tehdy v sezoně 2014/2015 došlo ke sloučení mládeže s konkurenčními FBC Playmakers a najednou Prostějov patřil k favoritům soutěže. A jaké máš vzpomínky na mládežnické roky obecně v našem oddíle?
Roky před zmíněnou sezonou si moc nepamatuji, ale myslím si, že právě rok 14/15 byl zlomový. Přišli k nám skvělí hráči se kterými jsme poskládali partu, která v Olomouckém kraji neměla konkurenci. A to se týkalo jak dorostenecké, tak juniorské kategorie. Ač jsem z počátku z některých jmen nebyl úplně nadšený, tak jsme si naštěstí všichni sedli. Paradoxně největší obavy jsem měl z Roba Machače, se kterým jsme se jako soupeři moc nemuseli. A po příchodu se z něj stal můj nejlepší kamarád a na hřišti jsme si společně dělali co jsme chtěli a nikdo tomu nemohl zabránit. Dát gól, dva za střídání, bez toho, aniž by se někdo jiný dotknul míčku nebyl problém.

Tehdy také proběhl asi můj nejsilnější moment florbalové kariéry, kdy fanoušci vypravili autobus a jeli podpořit dorostenecký tým na utkání s Paskovem. Bohužel se jak dorostenecká, tak juniorská baráž nevyvedla dle představ.
A abych se tedy vrátil k otázce, tak obecně hodnotím tato léta pozitivně. Během mládeže jsem prošel rukami (často i hlavami) mnoha trenérům, kterým musím poděkovat za jejich trpělivost a obětavost, ač vím, že to se mnou mnohdy neměli lehké.

Za námi je polovina sezony, tým se drží ve středu tabulky, přesně podle plánu. Jak hodnotíš probíhající sezonu?
Záleží podle plánu koho. (úsměv) Za mě je to trochu ostuda hrát tuto ligu po tolika letech a ještě se snad strachovat, zda se nespadne. Ale budiž, na začátku sezóny jsem tomu dával větší váhu, teď jsem zjistil, že pokud se stejně nesejdeme v top kvalitě, tak na víc není. A to vlastně ani nemluvím o tom, že když se podívám do budoucna, tak nevím, kdo vlastně bude hrát ani tuto ligu, až my odejdeme.

Z různých zdrojů se ke mně dostalo, že s florbalem končíš. Můžeš to potvrdit nebo to jsou jen fámy?
Je v plánu si minimálně příští sezónu dát od florbalu pauzu. Zdá se mi, že jsem vyhořel a ta pauza přijde vhod. Jak dlouho to vydržím a zda mi to nezačne chybět, to nevím, ale plán je takový.

Společně s Jindrou Kratochvílem jsi několikanásobným účastníkem závadu Beskydská sedmička, závodu po vrcholech Beskyd. Koho z vás dvou napadlo se přihlásit do tohoto extrémního závodu a kdo koho musí motivovat, aby došel do cíle?
Já rád zkouším nějaké extrémní výzvy a tuto jsem měl v hlavě již od střední školy. Mám tušení, že to byl můj nápad, který Jindra přijal všemi deseti. Závod jsme již absolvovali 4x a z toho první dva starty byly spolu ve dvojici. Troufnu si tvrdit, že se nedá říct, kdo koho musí více motivovat. Závod je opravdu dlouhý a na každého z nás přišla nějaká krize, při které musel pomoci ten druhý. Možná také díky tomu jsme si vybudovali takový společný vztah, jaký máme, za co mu děkuji. Každopádně jsem rád, že se naše prostějovská posádka pomalu rozrůstá. Nejprve nás následoval Míša Korčák. A dalším bláznem, který se postavil minulý rok na start, se stal můj velký kamarád Jan Smička. Takže pokud Vás to někoho hlodá, neváhejte se mi ozvat.

Máte v plánu účast v dalším ročníku popřípadě na jiném obdobném extrémním závodu?
Člověk si před startem a v průběhu závodu několikrát řekne, že to již nikdy nepůjde, jestli to má vůbec zapotřebí. Avšak jen protne cílovou pásku (nebo také neprotne, sad story), tak už přemýšlí, co udělá za rok lépe. Takže ano, pokud bude zdraví sloužit, tak se na startu ukážu (věřím, že ukážeme) ještě několikrát. Mimo B7 se také pravidelně účastníme závodu LH24, který je pod záštitou stejného organizátora jako B7. Jedná se o zimní extrémní závod, kdy je cílem zdolat co nejvíckrát vrchol Lysé hory za 24 hodin. Tento závod probíhá na přelomu ledna a února. A pokud máte někdo nějaký tip na jiné závody, můžete se mi ozvat, rád vyzkouším i něco jiné, pokud to bude časově vycházet.

Marku, děkuji za rozhovor a ať se nadále daří.
Také děkuji. Mějte se.