Slunečné sobotní dopoledne přivítalo mladé florbalové naděje na dalším turnaji v Moravském Berouně, kde se náš tým opět blýskl skvělými výkony.
Sobotní domácí turnaj a nedělní výjezd do Drahotuše, to byl hrací program, který minulý víkend elévové absolvovali. Navíc bez dívčích opor, které si plnily povinnosti v daleké Stonavě za mladší žákyně.
Domácí turnaj začal dvěma příjemnými zápasy proti FBS Olomouc a Fbc Cargo Šternberk. S Olomoucí nás tlačila bota v zakončení a celkově herní projev nebyl takový, jaký si představujeme. Bylo potřeba klukům osvěžit povinnosti na hřišti a dodat týmového ducha k bránění své branky a nebezpečných prostorů. To se pomalu projevilo již v druhém zápase, který už byl gólově vyrovnanější, ale bohužel to stále nebylo to, na co jsme od hráčů zvyklí na tréninku a za co jsou poslední dobou chváleni. Chyběla dravost a tlak do osobních soubojů.
Druhá polovina turnaje byla poněkud hořčejší pilulkou a pro mě tou nejhnusnější podobou sportu co může být. Bývá zvykem, že se trenéři před zápasem domluví, jestli hrají na dvě vyrovnaná hřiště, nebo na starší a mladší. S “trenérem” Jeseníku se domlouváme na výkonnostně silnější a slabší hřiště. Beru si svou méně zkušenou skupinku a jdeme hrát. Po chvilce zápasu s rozdílem i dvou hlav mezi hráči si říkám, jestli jsme se náhodou špatně nepochopili a nezaměnili hřiště. Jdu se tedy podívat na zkušenější hřiště a tam vidím opět mladíka s o třídu rozdílnou technikou hole a pohybem na hřišti než naši nejlepší hráči. Nehledě na výsledky, na kterých nestavíme úspěch či neúspěch kategorie elévů, si dovolím říct, že máme v ročníku skvělé individuality a technicky šikovné hráče. Ale to, co roste v Jeseníků … klobouk dolů. Nahrávky a střelba z první, vyhrané sprinterské závody se ztrátou půl hřiště, kombinace do prázdné brány, a to vše za bouřlivých oslav jesenických rodičů. Pozápasovou diskusi s “trenérem” Jeseníku si nechám pro sebe. Ale není překvapením, že se jedná o stejného člověka, o kterém se můžete dočíst v našem článku dorostenců, kde proti našemu celku nastoupil hráč juniorské kategorie. Pokud by se před zápasem vykomunikovalo, že musel přijet se staršími kluky z důsledku přírodních katastrof, dalo by se to chápat a řešit lidským způsobem. O to víc mě zamrzelo, když další zápas Jeseníku byly sestavy jiné i při stejně zvoleném režimu hraní. Proti spřátelenému Šternberku jsme mohli vidět tři rozdílové hráče Jeseníku, jak zvládají vyhrát rozdílem třídy bez střídání a na druhém mladším hřišti se hrála vyrovnaná partie elévů proti elévům. Najednou to šlo rozdělit. Takže, milý pane “trenére”, příště, až si budete muset hrát na výsledky a honit si neduhy svého ega na malých dětech, které chodí pravidelně makat na své tréninky a chtějí hrdě bojovat za svůj klub, tak nás, prosím, vynechte a zápas radši rovnou kontumujeme. Gratuluji k obrovské výhře a doufám, že jste dětem rozdal medaile.
Poslední zápas s Litovlí si do vitrínky nejspíš taky nedám, alespoň jsme poměřili síly ve stejné věkové kategorii. Bohužel po pár minutách hry si uvědomuji, že nehrajeme jen proti hráčům na hřišti, ale i proti celému ochozu litovelských fanoušků, kterým chyběly v rukách už pouze ovladače od PlayStationu. Součtem hřišť prohráváme o čtyři branky. Dojem ze zápasu je úplně jiný, než z předešlého a se vztyčenou svou vlastní hlavou odchází každý hráč do šatny. Děkuji našim rodičům, že nechávají florbal svým dětem a věří v naši výchovu samostatně přemýšlejícího hráče. Čím dřív hru pochopím, tím dřív ji budu ovládat.
Neděle byla herně přívětivější a fyzicky vybojovaná. Děkuji hráčům a rodičům za florbalový víkend a bezproblémovou organizaci po část turnaje. Jestli si máme za něco udělit medaile, tak za perfektní samostatnost hráčů od přípravy na utkání, až po závěrečný odchod z haly. Hráči komunikují, mají slušné vychování a v týmu je vidět radost z přátelského kolektivu.